VEŘEJNÁ ZAKÁZKA: KDE KONČÍ OSTRÝ OBCHOD A ZAČÍNÁ TRESTNÍ RIZIKO?

Obchodník se dozví parametry připravované veřejné zakázky ještě před jejím zveřejněním. „Neboj, podmínky nastavíme tak, abyste je splnili hlavně vy,“ zazní při neformální schůzce. O pár dní později volá konkurent: „My podáme nabídku jen do počtu. Příště nám to vrátíte.“ Zakázka je obchodně zajímavá. Jenže v určitém okamžiku už nemusí jít o chytrý obchod, ale o trestní problém.

Firmy, které pravidelně soutěží o veřejné zakázky, často velmi dobře znají zadávací zákon. Méně často si ale uvědomují, že některé praktiky se mohou přesunout z roviny námitek, správního řízení nebo pokuty do trestního práva – a za určitých podmínek také k trestní odpovědnosti samotné společnosti.

Ne každá chyba v zadávacím řízení je trestný čin

Tohle je potřeba říct hned na začátku. Veřejné zakázky jsou formální proces a chyby se v něm dějí. Nesprávně nastavená kvalifikace, vadné odůvodnění nebo procesní pochybení zadavatele ještě samy o sobě automaticky neznamenají trestný čin.

Trestní právo nastupuje až při splnění konkrétních znaků určité skutkové podstaty a zpravidla také při prokázání úmyslu. U trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 trestního zákoníku například zákon vyžaduje, aby pachatel v souvislosti se zadáním veřejné zakázky v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému prospěch zjednal některému dodavateli přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných.

Nejvyšší soud současně zdůraznil, že jde o úmyslný trestný čin. K jeho základní skutkové podstatě ale není nutné, aby se zamýšlený prospěch skutečně podařilo získat nebo aby už vznikla konkrétní škoda. Podstatný může být už samotný úmyslný mechanismus zvýhodnění.

„Ale ta zakázka byla malá a nebylo to klasické zadávací řízení.“

Ani to nemusí znamenat bezpečnou zónu. Nejvyšší soud výslovně dovodil, že trestný čin zjednání výhody podle § 256 trestního zákoníku může být spáchán také v souvislosti s veřejnou zakázkou malého rozsahu, u které se vůbec nemusí konat formální zadávací řízení podle zákona o zadávání veřejných zakázek.

To je pro podnikatele prakticky velmi důležité. Rizikové nejsou jen velké tendry za stovky milionů korun s desítkami stran zadávací dokumentace. Trestněprávní problém může vzniknout i u relativně jednoduchého výběru dodavatele, pokud je skutečným smyslem postupu předem zvýhodnit jednoho z uchazečů na úkor ostatních.

Veřejná zakázka malého rozsahu tedy neznamená „malé trestní riziko“. Rozhodující je, co se při jejím zadávání skutečně dělo.

Předem připravený vítěz: kdy už podmínky nejsou jen „šité na míru“

V praxi často nevypadá problém tak, že někdo otevřeně řekne: „Vyhrajete vy.“ Mnohem častější je řada menších kroků, které teprve dohromady dávají smysl.

Například dodavatel dostane neveřejné informace s předstihem. Má možnost připomínkovat technické parametry. Kvalifikační podmínky se nastaví podle jeho konkrétních zkušeností. Lhůta se zvolí tak, aby konkurence měla minimum času. Zadavatel ví, že ostatní firmy se kvůli nastavení podmínek nejspíš ani nepřihlásí. To samozřejmě neznamená, že konzultace trhu nebo technické požadavky odpovídající potřebám zadavatele jsou samy o sobě problém. Rozhodující je jejich účel, způsob a konkrétní dopad na soutěž. Nejvyšší soud v aktuální judikatuře zdůraznil, že „jinými dodavateli“, na jejichž úkor může být výhoda zjednána, nejsou pouze firmy, které skutečně podaly nabídku. Mohou jimi být i potenciální dodavatelé, kteří se o zakázku mohli ucházet, ale například právě kvůli protiprávně vytvořeným podmínkám tak neučinili.

Jinými slovy: argument „nikdo další se stejně nepřihlásil“ nemusí problém vyřešit, pokud právě manipulace způsobila, že reálná soutěž nevznikla.

Telefonát konkurentovi může být ještě nebezpečnější než telefonát zadavateli

Druhá riziková oblast vzniká mezi samotnými dodavateli. Představte si větu: „Tuhle zakázku nech nám. Vy tam dejte vyšší nabídku, ať jsou tři. Příští zakázku zase necháme vám.“

Pro obchodníky, kteří se v jednom odvětví potkávají desítky let, může podobná dohoda znít jako neformální rozdělení trhu. Trestní zákoník ale v § 257 výslovně postihuje některé formy pletich při zadání veřejné zakázky. Patří mezi ně například poskytnutí prospěchu za to, že se někdo zdrží účasti v zadávacím řízení, nebo situace, kdy uchazeč na základě dohody s jiným zájemcem či uchazečem vyvíjí činnost směřující k zadání zakázky za nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou cenu.

Podle okolností navíc mohou vzniknout také soutěžněprávní nebo další trestněprávní otázky. Proto by obchodní tým měl mít velmi jasno v tom, co s konkurencí před podáním nabídek vůbec nesmí řešit.

„Krycí nabídka“ není obchodní laskavost. Může být důkazem, že skutečná soutěž byla pouze fingována.

A když je u toho úplatek, trestní rizika se mohou sčítat

Veřejné zakázky jsou přirozeně citlivé také na korupční jednání. Obchodník může nabídnout peníze, provizi, luxusní cestu, budoucí zaměstnání nebo jinou neoprávněnou výhodu za to, že někdo ovlivní podmínky zakázky nebo její výsledek. V takové situaci nemusí být relevantní pouze trestný čin související s manipulací zakázky, ale také úplatkářství.

Nejvyšší soud v právní větě schválené trestním kolegiem v červnu 2026 výslovně potvrdil, že jednočinný souběh trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 a přijetí úplatku podle § 331 není vyloučen.

To je dobrá připomínka, že jeden „obchodní mechanismus“ může současně naplňovat více trestněprávních rizik.

„To dělal obchodník. Firma o tom nevěděla.“

Stejně jako u korupce v soukromém sektoru ani u veřejných zakázek neplatí, že každé protiprávní jednání zaměstnance automaticky znamená trestní odpovědnost společnosti. Pokud ale obchodník nebo manažer jedná v zájmu společnosti nebo v rámci její činnosti a jsou splněny podmínky přičitatelnosti podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, může se trestní problém otevřít také vůči samotné firmě.

Praktická otázka proto opět nebude jen „věděl o tom jednatel?“. Orgány činné v trestním řízení mohou zajímat také firemní procesy: kdo schvaloval nabídku, kdo komunikoval se zadavatelem, jaká byla role externího konzultanta, zda existovala pravidla pro kontakty s konkurencí a zda firma reálně kontrolovala rizikové obchodní jednání. Pro společnost pravidelně soutěžící o veřejné zakázky tak dává smysl mít tuto oblast jako samostatnou část trestněprávního compliance programu, nikoliv ji schovat do obecného etického kodexu.

Sedm vět, po kterých by měl obchodní ředitel zbystřit

Rizikové situace se často poznají podle úplně obyčejných vět. Například:

• „Máme zadání dopředu, ale nikam to neposílej.“
• „Podmínky jsme s nimi už předjednali, sedí nám přesně.“
• „Potřebují ještě dvě nabídky do počtu.“
• „S konkurencí jsme domluvení, kdo tentokrát vyhraje.“
• „Dejme tam vyšší cenu, stejně je to naše.“
• „Konzultant má dobré vztahy na zadavatele, výhru prakticky garantuje.“
• „Tohle raději nepiš do e-mailu.“

Žádná z těchto vět sama o sobě automaticky neprokazuje trestný čin. Každá z nich je ale dostatečný důvod, aby se někdo ve firmě zeptal, co přesně se děje a zda není potřeba obchodní postup zastavit nebo prověřit.

Jak má firma riziko veřejných zakázek prakticky omezit

Nejlepší compliance není to, které zakáže obchodníkům komunikovat se světem. Musí jim dát jednoduchá a použitelná pravidla pro situace, které skutečně zažívají.

U společnosti, pro kterou jsou veřejné zakázky významným zdrojem obratu, bychom typicky řešili zejména:

• jasná pravidla pro komunikaci se zadavatelem před zahájením i během zadávacího procesu,
• zákaz dohod s konkurenty o cenách, účasti, krycích nabídkách nebo rozdělení zakázek,
• evidenci a schvalování využití externích zprostředkovatelů a konzultantů, zejména při success fee,
• pravidla pro dary, hospitality a jiné výhody osobám spojeným se zadavatelem,
• právní kontrolu nestandardních nebo vysoce hodnotných tendrů a situací s red flags,
• princip čtyř očí u klíčových rozhodnutí a finální nabídky,
• školení obchodního týmu na konkrétních příkladech, nikoliv pouze podpis etického kodexu,
• bezpečný způsob eskalace, když obchodník dostane neveřejnou nabídku, nestandardní požadavek nebo návrh konkurenta.

Smyslem není obchod zpomalit. Smyslem je, aby zaměstnanec v kritické chvíli věděl, že některou hranici už překročit nesmí – a měl komu zavolat dřív, než ji překročí.

Co dělat, když máte podezření, že už se něco stalo

Pokud se vedení dozví o podezřelé komunikaci se zadavatelem nebo konkurencí, nejhorší reakcí je rychle „uklidit“ e-maily, sjednotit vysvětlení zaměstnanců nebo zpětně vytvářet dokumenty, které mají proces napravit. Má smysl okamžitě uchovat relevantní komunikaci a dokumenty, zastavit další rizikové kontakty, právně vyhodnotit situaci a podle závažnosti zahájit interní vyšetřování. Důležité je zjistit nejen to, co udělal konkrétní obchodník, ale také zda šlo o jednorázový exces, nebo běžnější obchodní praxi.

U veřejných zakázek je navíc potřeba počítat s tím, že orgány činné v trestním řízení mají u některých těchto trestných činů k dispozici intenzivní procesní nástroje. Trestní řád například výslovně řadí § 256 a § 257 mezi trestné činy, u nichž lze za splnění zákonných podmínek použít odposlech a záznam telekomunikačního provozu.

Proto je lepší předpokládat, že rozhodující bude skutečná komunikace a skutečný průběh zakázky – ne vysvětlení vytvořené zpětně.

Ostrý obchod je v pořádku. Předem domluvená soutěž ne.

Firmy mají právo být při veřejných zakázkách aktivní. Mohou sledovat trh, účastnit se předběžných tržních konzultací, připravit nejlepší nabídku, využívat právní prostředky proti nezákonnému postupu zadavatele a bojovat o zakázku naplno. Hranice se začíná posouvat ve chvíli, kdy už nejde o to být lepší než konkurence, ale soutěž obejít: získat neveřejnou výhodu, zajistit si podmínky na míru s cílem vytlačit ostatní, domluvit se s konkurencí, kdo „má vyhrát“, nebo koupit rozhodnutí osoby na straně zadavatele.

Nejdůležitější věta na závěr: ve veřejné zakázce není největším trestním rizikem agresivní obchod. Je jím okamžik, kdy se z férové soutěže stane předem připravený výsledek.

U společností, které získávají významnou část obratu z veřejného sektoru, dává smysl prověřit tato rizika ještě před dalším velkým tendrem – ne až poté, co se začne ptát policie.