HROZÍ TRESNÍ ODPOVĚDNOST PODNIKATELE I V PŘÍPADĚ JEDNÁNÍ EXTERNÍHO ZPROSTŘEDKOVATELE?

HROZÍ TRESNÍ ODPOVĚDNOST PODNIKATELE I V PŘÍPADĚ JEDNÁNÍ EXTERNÍHO ZPROSTŘEDKOVATELE?

Vaše firma chce získat důležitého zákazníka. Místní poradce tvrdí, že zná správné lidi a zakázku umí „otevřít“. Za úspěch chce osmiprocentní success fee. Smlouva popisuje jeho práci jen obecně jako obchodní podporu. O několik měsíců později firma zakázku získá – a policie zjistí, že část provize skončila u člověka, který o výběru dodavatele rozhodoval. Vedení společnosti nikoho uplácet nechtělo. Zprostředkovatel přece nebyl zaměstnanec a jednal sám. Znamená to, že problém zůstane jen u něj? 

Externí smlouva není trestněprávní firewall

Firmy běžně používají obchodní zástupce, konzultanty, poradce, agenty nebo jiné zprostředkovatele. Samo o sobě na tom není nic problematického. Riziko vzniká ve chvíli, kdy externí osoba není placena za skutečnou službu, ale fakticky za to, že „něco zařídí“ způsobem, o kterém se uvnitř firmy raději příliš nemluví.

Trestní zákoník navíc u podplácení výslovně počítá s tím, že úplatek může být poskytnut, nabídnut nebo slíben nejen přímo, ale také prostřednictvím jiného. A zákon o trestní odpovědnosti právnických osob zná i situaci, kdy právnická osoba k provedení činu použije jinou fyzickou nebo právnickou osobu.

To ale neznamená, že každý prohřešek externího poradce automaticky znamená trestní odpovědnost jeho klienta. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nestačí pouze ukázat, kdo měl z trestného činu prospěch. Musí být splněny zákonné podmínky přičitatelnosti a prokázána konkrétní vazba mezi jednáním fyzické osoby a právnickou osobou. Právě proto je nebezpečná jednoduchá věta: „To nebyl náš zaměstnanec.“ Může být důležitá, ale sama spor neuzavírá.

„My jsme mu žádný úplatek nenařídili“

Představme si, že obchodní ředitel uzavře se zprostředkovatelem smlouvu. Řekne mu jen: „Potřebujeme tu zakázku získat. Jak to uděláte, je vaše věc.“ Následně schválí vysoké success fee, přestože poradce nemá téměř žádné doložitelné výstupy, a bez dalších otázek odsouhlasí fakturu za „business development“ ve výši několika milionů korun. Nikde není e-mail s větou „dejte úplatek“. To ale ještě neznamená, že lze ignorovat celý kontext.

Orgány činné v trestním řízení budou řešit například to, kdo zprostředkovatele vybral, co měl skutečně dělat, jak byla jeho odměna nastavena, kdo ji schvaloval, zda měl vztah k osobám na straně zákazníka, zda existují reálné výstupy jeho práce a zda uvnitř firmy někdo vědomě přehlížel varovné signály.

Rozdíl je zásadní mezi situací, kdy seriózní poradce navzdory jasným pravidlům společnosti zcela svévolně poruší zákon, a situací, kdy firma vybere člověka právě proto, že „umí věci zařídit“, nechce se ptát na způsob a odmění jej pouze podle výsledku.

Samotný prospěch firmy nestačí. Ale je to jen začátek otázek

Je důležité nepřehánět. Pokud externí zprostředkovatel samostatně spáchá trestný čin a firma o jeho jednání nevěděla, nepodporovala ho a jsou splněny okolnosti svědčící o skutečném excesu třetí osoby, nelze odpovědnost společnosti dovozovat jen proto, že nakonec získala zakázku.

Nejvyšší soud výslovně odmítl přístup založený pouze na principu „komu to prospělo“. Pro odsouzení právnické osoby je nutné prokázat, že protiprávní čin byl spáchán osobou v některém ze zákonem předpokládaných postavení a že je společnosti přičitatelný. Stejný požadavek platí i tehdy, má-li se uvažovat o spolupachatelství, účastenství nebo nepřímém pachatelství právnické osoby.

To je důležitá právní brzda. Současně ale vysvětluje, proč se vyšetřování velmi rychle přesune od samotného zprostředkovatele dovnitř firmy: kdo jej řídil, kdo schvaloval jeho platby, kdo znal skutečný účel spolupráce a jak společnost kontrolovala korupční rizika spojená s třetími stranami.

Pět varovných signálů, které by firma neměla přehlédnout

Podezřelý zprostředkovatel nemusí přijít s nápisem „korupční riziko“. Často naopak působí jako člověk, který zná prostředí a umí otevřít dveře, kam se obchodní tým sám nedostane. Samotný výskyt některého z následujících znaků samozřejmě neznamená, že se děje něco trestného. Je to ale důvod položit další otázky:

• neobvykle vysoká provize nebo odměna, která neodpovídá doložitelnému rozsahu práce,
• požadavek na platbu na účet jiné osoby, do jiné země nebo přes další společnost bez jasného ekonomického důvodu,
• vágní popis služeb typu „zajištění kontaktů“, „otevření trhu“ nebo „obchodní podpora“ bez konkrétních výstupů,
• osobní či rodinné vazby zprostředkovatele na člověka, který rozhoduje o zakázce, případně odmítání vysvětlit, jakým způsobem má zakázku získat,
• odpor vůči protikorupční doložce, due diligence, evidenci výdajů nebo právu firmy zkontrolovat podklady k vyúčtování.

Čím více podobných okolností se spojí, tím obtížněji se později vysvětluje, že společnost neměla žádný důvod se o způsob získání zakázky zajímat.

Nejvyšší státní zastupitelství řeší třetí strany výslovně

Téma externích partnerů není jen compliance teorie. Metodika Nejvyššího státního zastupitelství k trestní odpovědnosti právnických osob výslovně řadí mezi oblasti s korupčním potenciálem rizika spojená se zapojením třetích stran – obchodních partnerů, zprostředkovatelů a poradců.

Součástí preventivních opatření má být podle této metodiky také přiměřené prověřování obchodních partnerů podle jejich rizikového profilu. Upozorňuje i na monitorování kontrolních mechanismů třetích osob a na potřebu školit nejen zaměstnance, ale také další osoby, které právnická osoba používá ke své činnosti, pokud je to s ohledem na riziko relevantní. Jinými slovy: firma nemusí provádět detektivní prověrku každého dodavatele kancelářských potřeb. U člověka, který má za několikamilionovou success fee získat významnou zakázku v citlivém prostředí, ale může být úplně jiný standard rozumné opatrnosti.

Jak by měla vypadat rozumná kontrola zprostředkovatele?

Nejde o to vytvořit dvacetistránkový dotazník a uložit ho do složky. Praktická kontrola má odpovídat skutečnému riziku konkrétní spolupráce. U významného obchodního zprostředkovatele bychom chtěli minimálně vědět, kdo je jeho skutečný vlastník, jakou má historii a reputaci, proč byl vybrán právě on, jaké konkrétní služby poskytne, jak je nastavena jeho odměna, zda nemá nestandardní vazby na osoby na straně zákazníka a zda akceptoval jasná protikorupční pravidla.

Smlouva by měla konkrétně popsat službu a způsob odměňování, obsahovat protikorupční závazky, povinnost vést přiměřené podklady k poskytnutým službám a možnost spolupráci ukončit při závažném porušení pravidel. U vyššího rizika dává smysl i právo na kontrolu relevantních podkladů. Stejně důležitá je kontrola faktury. Jestliže poradce každý měsíc účtuje 500.000 Kč za „consulting“, ale firma nedokáže doložit jediný report, schůzku nebo jiný výstup, smlouva sama z platby legitimní službu neudělá.

„Nechci vědět, jak to udělá“ může být velmi drahá firemní kultura

Korupční riziko často nevzniká explicitním pokynem vedení. Vzniká tím, že společnost dlouhodobě odměňuje pouze výsledek a nechce znát cestu, kterou k němu její lidé nebo externí partneři došli.

V takovém prostředí může věta „hlavně mi neříkej detaily“ působit jako praktický způsob, jak si zachovat odstup. Z trestněprávního pohledu ale odstup vytvořený zavřenýma očima nemusí být přesvědčivý.

Funkční compliance naopak znamená, že firma u rizikových obchodů aktivně pracuje s otázkou: kdo nám zakázku pomáhá získat, za co přesně mu platíme a existuje rozumné vysvětlení jeho odměny?

Co dělat, když zjistíte podezřelou platbu?

Pokud se až zpětně objeví informace, že část provize mohla skončit jako úplatek, první reakce by neměla být přepsat smlouvu, doplnit výstupy nebo požádat zprostředkovatele, aby „to nějak vysvětlil“ do e-mailu.

Je potřeba zachovat existující dokumenty a komunikaci, zmapovat schvalovací řetězec, zjistit skutečný rozsah služeb a identifikovat osoby, které o spolupráci rozhodovaly. U závažného podezření je vhodné rychle nastavit interní šetření tak, aby nedošlo ke ztrátě důkazů a aby byly správně vyhodnoceny trestněprávní, pracovněprávní i reputační dopady.

Současně je nutné zjistit, zda jde o jeden izolovaný vztah, nebo zda podobným způsobem fungují i další obchodní zprostředkovatelé společnosti. Právě reakce na zjištěný problém je součástí toho, jak se později hodnotí skutečná funkčnost compliance systému.

Outsourcovat obchod neznamená outsourcovat trestní riziko

Externí obchodní partner může firmě otevřít nový trh, přivést zákazníky a vytvořit velkou hodnotu. Není důvod se zprostředkovatelům vyhýbat. Nebezpečná je jiná představa: že tím, že problematickou část získávání zakázky svěříme někomu mimo organizační strukturu, přesuneme mimo firmu také veškerou trestněprávní odpovědnost. Tak jednoduché to není.

Samotný trestný čin zprostředkovatele ještě automaticky neznamená trestní odpovědnost společnosti. Ale pokud firma externí osobu vědomě použije k provedení protiprávního jednání, její lidé ji k němu vedou nebo schvalují, případně celý systém spolupráce vykazuje závažná korupční rizika, může se vyšetřování velmi rychle týkat i společnosti a jejího managementu.

Nejdůležitější otázka proto není jen: „Máme se zprostředkovatelem smlouvu?“

Mnohem důležitější může být: „Víme, za co mu skutečně platíme a jakým způsobem naši zakázku získává?“

Nejsilnější prevence není zprostředkovatele nepoužívat. Je vědět, koho používáte, proč jej platíte a kde jsou hranice, které za vaši firmu nesmí překročit.